Abcházie.cz « « « «

Asymetrická válka v podmínkách dnešní Abcházie


Asymetrický konflikt, asymetrická válka. Když se vysloví tato slova, většině lidí se vybaví vousatý, do civilních šatů oděný bojovník s šátkem na hlavě, vybavený kalašnikovem a útočící kdesi v horách či poušti na kolony vojáků. Pojem asymetrické války si navíc většinou spojujeme s dnešním Irákem či Afghánistánem, kde na jednotky zahraničních armád útočí různé povstalecké skupinky. Pod vlivem těchto konfliktů, vzniklých v důsledku teroristických útoků 11.9.2001 se navíc může někdy zdát, jakoby pojem asymetrická války byl objevem jednadvacátého století. Není ale právě tento vjem zásadně chybný?

Dá se říci, že asymetrická válka je stará jako lidstvo samo. Ba dalo by se říci, že převážná většina konfliktů je asymetrických. Bohužel, většina konfliktů vzniká tak, že ten silnější napadne slabšího, velký dobyvačný stát si k realizaci svých dobyvatelských plánů vybere většinou stát malý a slabý, který nemá tak velkou schopnost se bránit. Přirozená potřeba nějak se bránit pak logicky vede ke snaze vyrovnat se ani ne tak prostou silou, jako spíše nějakým netradičním prostředkem, nezvyklým ideovým a koncepčním přístupem.

Sám koncept asymetrické války tak představuje v podstatě jakousi svébytnou, originální filosofii, moderně dalo by se říci alternativní myšlení. Spočívá především v maximálním využití vlastních (byť třeba jen velice omezených) silných stránek a naopak odhalení slabých stránek protivníka. Bývá tak kladen důraz na psychologický faktor, netradičnost myšlení, originalitu a maximální efektivitu jednotlivých kroků, které bývají často protikladem strnulému a konzervativnímu myšlení příznačnému právě pro velké státy a mocnosti. Asymetričnost se tak projevuje i na konfliktech, kde to na první pohled tak patrné není – a které jsou často mimo hlavní pozornost světové veřejnosti. Jedním z takových může být příklad dnešní Abcházie.

Dnešní Abcházie představuje určitý politický fenomén. Malý, na mapě světa snadno přehlédnutelný stát sice zatím téměř nedokázal dosáhnout širšího mezinárodního uznání (určitou nadějí je nedávné uznání ze strany Nikaragui, kdy výrazně vzrostla možnost diplomatického uznání ze strany dalších obdobných států), přesto se mu podařilo dosáhnout celé řady úspěchů. Podařilo se vytvořit standartní státní struktury – nejen státní správu, ale i oddělené nezávislé soudnictví atd. Postupně byla nastartována i ekonomika, která dnes dosahuje v mnoha směrech pozoruhodných výsledků. Podařilo se ale vybudovat i ozbrojené síly, které patrně budou v blízké době opět silně zapotřebí.

Dalo by se říci, že ozbrojené síly, armáda v Abcházii hrají zásadní roli. Vždyť i svou nezávislost si Abcházie musela vybojovat – a to v nelítostné, kruté válce za vlastní sebeurčení. I dnes je existence samostatné Abcházie ze strany Tbilisi neustále zpochybňována – a často se objeví ostrá rétorika, volající po rázném vojenském kroku, který by Abcházii přivedl zpět do područí Gruzie.

Zdá se, jakoby dnešní Gruzie v čele s prezidentem Saakašvilim hledala cestu, jak zbavit zemi frustrace po prohrané válce s Ruskem roku 2008. Výrazným motivem je samozřejmě i zhoršená ekonomická situace Gruzie, která se postupně propadla na poslední místo z bývalých postsovětských republik. Historie pak ukazuje, že takováto situace často bývá řešena válkou, která odvede pozornost obyvatelstva od tíživé vnitřní situace. Abcházie se přitom nabízí jako takřka ideální cíl. Dokázala by i tentokráte odolat?

Z hlediska vojenského je samozřejmě Abcházie v zřetelné nevýhodě. Malé území, takřka nedovolující nějaký taktický ústup, mnohonásobně nižší počet obyvatel – to jsou faktory, které pochopitelně zemi znevýhodňují. Sama Gruzie navíc představuje obzvlášť silného protivníka. Díky mimořádně vysokým výdajům na obranu (i ty lze považovat za jednu z příčin špatné ekonomické situace země) podařilo se Gruzii vybudovat relativně velmi mohutné ozbrojené síly. Ty jsou dnes vybavené nejen staršími postsovětskými zbraněmi, ale i moderními zbraňovými systémy západní provenience (rozsáhlé dodávky z Turecka, Izraele a USA). Jsou navíc vysoce motivované nejen poměrně vysokými platy, ale i snahou odčinit porážku v minulé válce. Dnešní gruzínská armáda je tak nesrovnatelně lepší než na počátku devadesátých let, kdy probíhaly boje o nezávislost Abcházie. Případné boje by tak byly nesrovnatelně náročnější.

Je zřejmé, že i dnešní abcházská vláda si toto nesmírné nebezpečí uvědomuje. Snaží se na něj odpovídat rozsáhlou diplomatickou aktivitou, snahou o koordinaci postupu s dalšími obdobnými státy (Podněstří). Zároveň jsou ale systematicky budovány i ozbrojené síly. Klasický symetrický způsob v takovémto případě evidentně nepřichází v úvahu – pro budování početně silné armády nejsou k dispozici dostatečné lidské zdroje a v úvahu nepřipadá ani cesta nějakých rozsáhlých nákupů moderní výzbroje, která by početní faktor mohla nějak vyvážit. Dochází tak k zajímavé aplikaci asymetrického přístupu.

Zdánlivě se nejvíce nabízí způsob, který by se dal přirovnat k partyzánskému stylu boje. Armáda by se pak orientovala především na výstavbu malých jednotek, určených k diverzním akcím, nenadálým přepadům atd. Adekvátně tomu by musela být změněna i její výzbroj, kdy maximálně by byly upřednostňovány lehké přenosné protitankové a protiletadlové systémy – a byla by omezena či zrušena těžká technika. Přesto touto cestou abcházská armáda nejde – a její přístup lze označit za správný.

Onen partyzánský styl války je bezesporu zajímavý – a z části je skutečně potřebný. Na druhou stranu právě na takový styl boje je dnešní gruzínská armáda velmi dobře připravena. Disponuje výkonnými zbraňovými systémy, které se v protipartyzánském boji osvědčily – především bitevní letouny Su-25, vyráběné gruzínským leteckým průmyslem a modernizované za pomoci Izraele, dále bitevní vrtulníky Mi-24. Obdobně tak je vyzbrojováno i pozemní vojsko, disponující početnými tankovými a dělostřeleckými jednotkami. Dá se předpokládat, že pokud by se abcházská armáda spoléhala pouze na partyzánskou válku prováděnou malými jednotkami, pro takto silně vyzbrojenou gruzínskou armádu by zřejmě nebyl problém Abcházii ovládnout.

Místo toho tak dochází k aplikaci jiného přístupu. Abcházská armáda disponuje i těžkými zbraňovými systémy, včetně tanků, děl a protiletadlových prostředků. Nejsou ale nakupovány nějaké supermoderní, finančně náročné typy (zkušenosti jiných konfliktů ukazují, že ony supermoderní konstrukce v reálném boji často nemohou být plně využity), jedná se ale převážně o starší typy.

Příznačný je ale jejich dobrý technický stav a tedy i vysoká bojeschopnost. Jejich osádky jsou navíc udržovány ve vysokém stavu vycvičenosti a dosahují velmi dobrých výsledků, jak se plně projevilo i v několika vojenských cvičeních. Vojenská technika je tak maximálně využita, což je v určitém protikladu mnohým armádám, které udržují ve svých skladech spoustu nadbytečné techniky.

Obdobně tak je přistupováno i k otázce početnosti armády. Z hlediska absolutního se abcházská armáda nemůže rovnat gruzínské, která upustila od plánovaného snížení početních stavů a naopak uvažuje o mírném navýšení. Dalo by se říci, že za mírového stavu je armáda svojí velikostí adekvátní počtu obyvatelstva, ale i jeho skladbě (Abcházci tvoří jenom jedno, byť dominantní etnikum na území Abcházie). O to více ale vyniká schopnost mobilizace, kdy abcházská armáda je schopna za krizové situace ve velmi krátkém časovém úseku postavit poměrně početné jednotky. To je samozřejmě dáno i duchem společnosti, která si je velice dobře vědoma hodnoty své pracně získané svobody a vyznačuje se vysokou loajalitou vůči státu. Lze předpokládat, že v případě válečného konfliktu by i civilní obyvatelstvo odvádělo nadstandardní výkon, bylo by schopno vytvářet i různé milice, pomocné ozbrojené složky atd.

Asymetrický přístup dnešní abcházské vlády tak lze shrnout do několika bodů:

  1. maximální snaha o politické řešení – snaha o diplomatické uznání od jakéhokoliv, byť geograficky vzdáleného státu.
  2. důraz na psychologický faktor – "ducha národa", který je získáván jak vlastenecky cílenými akcemi, tak i důrazem na ekonomický růst a tedy i spokojenost občanů ve státě.
  3. snaha vybudovat armádu nikoliv masového typu, ale spíše miličního, založené na schopnosti rychle mobilizovat zdroje – ať už lidské, tak i vojenské a ekonomické
  4. maximální využití všech dosavadních technických nástrojů a možností s důrazem na ekonomickou efektivitu a úspornost.

Je zřejmé, že tento přístup přináší výsledky, když zatím stále je schopen odradit gruzínskou vládu od několikrát proklamovaného radikálního vojenského řešení. Abcházský přístup k asymetrickému způsobu vedení boje je tak podobný přístupu Eritreje, která je v napjatém vztahu s mnohonásobně větší a silnější Etiopií – a ambivalentní vztahy má i k sousednímu Jemenu. I zde eritrejská vláda, jejíž ekonomické zdroje jsou jen velice omezené, se orientuje především na schopnost rychlé mobilizace sil a zároveň co nejefektivnější využívání stávající techniky, kdy možnosti nákupu v zahraničí jsou limitovány jak ekonomicky, tak politicky. Ještě více je ale tato strategie podobná přístupu Singapuru a jeho "strategii škorpiona", kdy stát buduje ozbrojené síly takovým způsobem, aby byly schopny uštědřit většímu protivníkovi celou sérii nebezpečných úderů. I dnešní abcházské ozbrojené síly nejsou schopny gruzínskou armádu a Gruzii jako takovou porazit. Ale jsou schopny způsobit takové ztráty, které jsou pro Gruzii neúnosné a nepřijatelné. Je zřejmé, že tohoto faktu si je gruzínské vedení velice dobře vědomo – a právě tento faktor jej odrazuje od nějakého radikálního vojenského řešení.

Stará moudrost praví, že stát, který ztratí svoji obranyschopnost, postupně ztrácí právo na svou vlastní svébytnou existenci. dalo by se říci, že toto rčení platí i obráceně. Stát a národ, který prokázal svoji obranyschopnost, má právo i na svou samostatnost. Abcházie plně prokázala svoji životaschopnost – a ta je navíc čím dál výraznější. Lze tedy říci, že dnešní Abcházie si diplomatické uznání bezesporu zaslouží.

David Khol


Abcházie.cz « « « «