Abcházie.cz « « « «

Nové perspektivy pro Abcházii

otázka asymetrické války v kavkazském konfliktu

Moderní Abcházie do značné míry navzdory mnohým kritikům prokázala překvapivou životnost – a to i přesto, že dosud dosáhla diplomatického uznání jen ze strany několika států (ovšem včetně strategického Ruska). Státu se podařilo nejen vytvořit klasické státoprávní struktury, potřebné pro moderní stát, ale podařilo se nastartovat i určitý ekonomický růst, který tak dává značné perspektivy pro široké občanské vrstvy. Přesto právě nedosažení mezinárodního uznání přináší stále celou řadu otázek, především tu nejpalčivější – otázku, zda samostatnost státu jako takového není zásadně ohrožena,, zda zemi nehrozí opětovná válka.

I přes stávající relativní klid je zřejmé, že toto nebezpečí zde stále hrozí – a pravděpodobnost určitého, byť třebas omezeného konfliktu je poměrně značná. Situace je do značné míry výsledkem ambiciózní politiky gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, který opakovaně odmítl uznat nezávislost Abcházie jako takové. Naopak mnohé jeho výroky jasně ukazují, že stále pokládá Abcházii za pouhou provincii Gruzie – a jeho ambicí je dosažení obnovení svrchovanosti Gruzie nad abchazským územím – včetně cesty dobytí vojenskou silou.

Je otázkou, nakolik jsou tyto výroky a tato politika stále relevantní, zda nejsou pouhými politickými deklaracemi, odváděním pozornosti od ekonomických problémů země – a nakolik jsou reálnou vojenskou hrozbou. Je zřejmé, že prohraná válka r. 2008 v mnohém oslabila Saakašviliho pozice – a vedla k ztrátě přízně některých západních vyspělých států, které byly do té doby gruzínskému prezidentu nakloněny, celkově lze konstatovat určité ochlazení ze strany Západu. Určitým problémem je i nižší politická podpora ze strany běžného obyvatelstva, lze však konstatovat, že Saakašviliho pozice je minimálně stejně silná jako před tímto konfliktem. Došlo ke stavu, který je příznačný pro mnohé malé státy – došlo k určitému semknutí národních elit kolem prezidenta, který se tak nadále stává jejich přirozeným lídrem. Situaci Michaila Saakašviliho paradoxně napomáhá i špatná ekonomická situace země, která vede u mnoha státních zaměstnanců k vyšší loajalitě z důvodu obavy o zaměstnání. Svou roli přirozeně hraje také armáda.

Pro celou Saakašviliho éru je příznačný poměrně silný militarismus - od jeho nástupu se výdaje na obranu zvýšily více než třicetkrát. Je však zřejmé, že kladen je důraz především na efektivitu – a prohraná válka tento prvek ještě více zvýraznila. Faktor kvalitativní je obecně nadřazován nad faktor kvantitativní, kdy je budována armáda západního typu, tj. armáda o relativně nízkých početních stavech, ale zato značně nasycená technikou a disponující moderními komunikačními a detekčními prostředky. Na rozdíl od většiny států NATO je ale příznačné, že velký důraz je kladen na mobilizační schopnosti, především Národní gardu, jejíž systém umožňuje poměrně rychlé nasazení velkých jednotek. Právě to ukazuje do značné míry na ambice politického systému, na jeho neustávající snahu opět začlenit odtrhnuvší se provincie zpátky do gruzínského území.

Válka a s ní spojené poměrně značné ztráty tak ozbrojeným silám Gruzie paradoxně velmi pomohla. Vláda má mnohem lepší pozice při své snaze o uvolňování prostředků ze státního rozpočtu, bez ohledu na stav hospodářství tak vojenské výdaje stále rostou. Růst je zřejmý i po stránce technické, kdy mnohá ztracená technika byla často zastaralá a neperspektivní, pocházející ještě z éry Sovětského svazu. Své dodávky vojenské techniky začínají obnovovat již tradiční spojenci Gruzie – Turecko, Řecko a Izrael, jejichž zbrojní průmysl je dnes schopen nabídnout techniku na špičkové úrovni. Zásadní je ale vliv USA, které sice používají relativně umírněnou rétoriku, jejich reálná politika je ale do značné míry v protikladu – dochází tak k poměrně rozsáhlým dodávkám vojenské techniky, především starších vzorů z přebytků americké armády, které ale lze pokládat stále za plně postačující. Stát tak má k dispozici poměrně výraznou ozbrojenou sílu – a je zřejmé, že je ochoten ji také náležitě použít. Bohužel je zřejmé, že nejpravděpodobnějším cílem je právě Abcházie

Může Abcházie v případném konfliktu uspět?

Nabízí se tak otázka, zda Abcházie může odolat útoku ze strany tak silného protivníka. Mnohé faktory Abcházii přirozeně znevýhodňují – malá rozloha území, ztěžující možnost manévrování a tedy i nějakých zásadnějších ústupových operací; výrazně slabší populace, která nedovoluje vydržování dostatečně početné armády. Nevýhodou je i slabší ekonomika, která relativně (po přepočtu na obyvatele a vzhledem k paritě kupní síly) dosahuje sice vyšších výkonů než ekonomika gruzínská ( u které navíc lze očekávat spíše částečné oslabení vzhledem k neochotě státu provést tolik potřebné ekonomické reformy, ale i vzhledem k neobratné zahraniční politice, která není uplatňována toliko vůči Abcházii, ale i vůči mnoha dalším zemím regionu), nemůže se rovnat ovšem z hlediska absolutních výkonů a tedy i vojenských výdajů. Zatímco gruzínský vojenský rozpočet dovoluje i poměrně rozsáhlé akvizice (úvahy o akvizici moderních nadzvukových strojů, zřejmě použitých F-16), je zřejmé, že Abcházie nemůže disponovat adekvátní silou. Dnešní abcházská armáda představuje překvapivě konsolidovanou sílu, četná vojenská cvičení prokázala schopnost vést i poměrně rozsáhlé operace. Díky dodávkám z přebytků ruské armády, ale i vcelku promyšlenému managementu podařilo se dosáhnout poměrně značných úspěchů, došlo k vytvoření armády, která svými rozměry je adekvátní velikosti státu. Je ale otázkou, zda tato armáda byla by schopna odolat případnému útoku ze strany gruzínské armády, která disponuje několikanásobně větší silou. Zkušenosti z bývalých konfliktů ukazují na značnou schopnost abcházské armády odolávat i silnějšímu protivníkovi, je třeba ovšem brát v potaz fakt, že od posledních bojů gruzínská armáda výrazně zesílila a zejména zprofesionalizovala svoji činnost. Výraznou roli hraje i ochota gruzínské vlády používat i jiné zdroje, než vlastní armádu – jedná se zejména o bezpečnostní služby (de facto soukromé armády, které ale v mnoha případech disponují i těžkou technikou a v případě některých společností, jako např. TacTom či TADS/ITTC i nadzvukovými letouny) západních zemí, především USA; ale např. i bojovníky z Čečenska a další. Bezpečnostní rizika jsou tak oproti minulosti výrazně vyšší.

Řešením tak je do značné míry změna koncepce armády jako takové. Do značné míry lze si vzít příklad z dnešního Singapuru, který je v obdobné situaci, kdy stát je nucen čelit nátlaku ze strany mnohem větších okolních států. Právě zde byla zvolena tzv. koncepce kraba, kdy stát nedisponuje takovou silou, aby mohl protivníka zcela zničit, ale jeho síla je schopna protivníka natolik poškodit, že raději z obavy svůj útok ani neuskuteční. Obdobnou situaci lze pozorovat ale např. u dnešní Eritreje, která je nucena vzdorovat mnohem větší a silnější Etiopii – a zároveň má problematické vztahy i se sousedním Jemenem. S tímto koncepčním přístupem lze navíc vhodně kombinovat prvky moderní asymetrické války (příznačné např. pro dnešní Irák či Afghánistán), ovšem nikoliv pouze mechanicky převzaté, ale aplikované právě na specifické podmínky Abcházie.

Právě terénní specifičnost lze brát zřejmě za největší devizu Abcházie při případném konfliktu. Je patrné, že přírodní podmínky do značné míry ztěžují nasazení větších jednotek a především pak jejich široký masivní postup, přitom právě tato taktika je příznačná pro gruzínskou armádu ( lze předpokládat, že tento prvek i nadále bude posilován vzhledem k orientaci na spolupráci s armádou USA, která tento přístup aplikuje na svých současných bojištích, do značné míry i v důsledku spoléhání na svoji technickou a technologickou převahu). Tento prvek se gruzínské vedení zřejmě bude snažit kompenzovat nasazením letecké techniky, především svých modernizovaných bitevních letounů Su-25 a vrtulníků Mi-24 (zřejmě právě kvůli tomuto je zvažována akvizice moderních nadzvukových strojů, které by sice prioritně sloužily k zajištění protivzdušné obrany, současně ale tyto letouny mají značnou schopnost působení i proti pozemním cílům vzhledem k svému vybavení moderní naváděnou municí). Z toho důvodu vyplývá pro dnešní abchazskou armádu zejména potřeba maximálního nasycení především protitankovými a protiletadlovými zbraněmi – a diskutabilní se stává schopnost i nadále udržovat těžké obrněné jádro, tvořené především tankovou technikou.

Otázka akviziční

Současná abcházská armáda se vyznačuje poměrně vysokou bojovou morálkou, vedle toho ovšem zásadní roli hraje i technické vybavení armády. Situace je do značné míry ztížena faktem, že Abcházie je uznávána jen malým počtem států, její možnost získávání moderní výzbroje tak na rozdíl od Gruzie (dodávky prakticky z celého světa – a mnohdy za poměrně výhodných finančních podmínek, často se navíc jedná o techniku se špičkovými parametry) relativně omezená. Omezená je tak i možnost získávání dosud používané exsovětské techniky, která do značné míry již byla rozprodána a v mnoha případech navíc již má vyčerpanou technickou životnost. Jediným faktickým dodavatelem tak zůstává dnešní Rusko, jehož zbrojní průmysl je ale schopen zajistit celé spektrum vojenské techniky. V případě některé techniky – zejména těžké – se nabízí možnost dodávek z přebytků ruské armády, které nyní budou k dispozici vzhledem k reformě ruské armády a s ní spojené určité redukci početních stavů. O to více vyniká potřeba ucelené koncepce armády, která by si tak pořizovala zbraňové systémy právě vzhledem k svým specifickým potřebám.

Jednotlivé zbrojní programy

Pozemní vojsko

Pozemní vojsko zůstává hlavní a klíčovým prvkem v zajištění bezpečnosti státu, právě to je garantem schopnosti bránit se proti případnému gruzínskému útoku, kdy nějaký útok z moře je téměř vyloučen (absence vyloďovacích plavidel v gruzínském námořnictvu). Je zřejmé, že výše početních stavů armády je na optimální výši a nějaké navyšování by bylo spíše kontraproduktivní. O to více ale vyniká potřeba zajištění dostatečného množství zbraňových systémů, co nejvhodnějších vzhledem k zdejším specifickým podmínkám.

Naskýtá se otázka, zda je – vzhledem k celkové velikosti armády a relativně omezeným finančním zdrojům vůbec vhodné budovat klasické těžké obrněné jádro, tvořené tanky, bojovými vozidly pěchoty a obrněnými transportéry. Je patrné, že Gruzie vždy bude disponovat výrazně vyšší silou – v případě tankové techniky se hovoří o počtu na úrovni limitů diktovaných smlouvami KOS II a o akvizicích moderní techniky západního původu. Nabízí se proto možnost jít asymetrickou cestou – vypuštěním tankové a obrněné techniky a nasycením pěchoty moderními protitankovými a protiletadlovými přenosnými raketami. Je však zřejmé, že takováto armáda nebyla by schopna plnit celé spektrum svých úkolů, zejména by nebyla schopna vyrovnat se s nějakým atypickým, těžko předvídatelným. Naskýtá se proto kompromisní cesta v podobě zachování početně omezeného těžkého jádra, opírající se o starší, již používané prostředky, ale náležitě modernizované, aby byly schopny plnit celé spektrum úkolů. Souběžně s tímto jádrem lze budovat jednotky lehké pěchoty, vybavené především lehkou obrněnou technikou a výkonnými automobily.

Tanky i přes některé pochyby zůstávají stále nejefektivnějším prostředkem palebné podpory, ale i zárukou dostatečně rychlého a průrazného postupu. Ukazuje se, že mnohé moderní tanky jsou v pro konflikt tohoto typu nevhodné, mnohdy jsou handicapovány svou vysokou hmotností a složitostí. I nadále proto jako vhodné jeví se používané tanky T-55, které v mnoha směrech prokázaly vyšší schopnosti než tanky moderní (T-72, T-80). Pro tyto tanky jsou navíc nabízeny vhodné modernizační programy, poukázat lze především na ukrajinskou variantu T-55 AGM, dosahující překvapivě vysokých výkonů za snesitelných finančních podmínek. Vzhledem k současnému kursu Ukrajiny je navíc zřejmé, že takováto transakce by byla i z politického hlediska realizovatelná (příp. za pomoci zprostředkovatelských firem). Takto modernizované tanky by navíc byly schopny služby ještě po poměrně značnou dobu a představovaly by tak velice vhodnou investici.

Bojová vozidla pěchoty již v Abcházii prokázala své vysoké schopnosti – a to i přes svou určitou koncepční zastaralost. Je zřejmé, že nákup nových vozidel by byl poměrně nevýhodný, lze však jít cestou modernizace již zavedené techniky, především pak BMP-2. I pro tato vozidla je nabízena celá řada modernizačních programů, vysoce lze hodnotit zejména variantu vybranou Alžírskem, spočívající především ve vybavení novou věží Berežok, vybavenou jak novými detekčními prostředky, tak i novými PTŘS. Jako méně vhodnou lze hodnotit nabídku firmy Kuganmašzavod, která je sice mnohem komplexnější, zároveň ale výrazně dražší a je tedy velice diskutabilní, zda by takováto modernizace byla ekonomicky efektivní. Jako zajímavou možnost lze vnímat osazení věží AU-220M s kanónem S-60 57 mm, výsledné vozidlo má sice omezené přepravní schopnosti, na straně druhé díky nárůstu palebné síly může plnit roli lehkého tanku.

Obrněné transportéry prokázaly v řadě konfliktů svou nezastupitelnost – a to jak pásové, tak kolové typy. Lze poukázat i na obrněný transportér MT-LB, ve velkém množství zavedený ruskou armádou, která by jej mohla dodat ze svých přebytků v rámci vojenské pomoci. Díky svým vyšším přepravním schopnostem je mnohými hodnocen výše než klasické BMP, jehož koncepce je mnohými odborníky zpochybňována. Výhodou je i značná modulárnost tohoto vozidla, které může snadno být osazeno malorážovým kanónem (a plnit tak funkci BMP), ale může být osazeno i celou řadou protiletadlových a protitankových systémů, lze hovořit i o osazení lehkým dělem atd.

Specifickou otázkou jsou kolové obrněné transportéry, zastupované dnes např. ruským obrněným transportérem BTR-80. Tato vozidla – původně navržená za dob studené války pro masový útok na evropském bojišti jsou mnohými zpochybňována, je poukazováno na jejich rozměrnost a především zranitelnost, nevýhodou je i omezený prostor pro posádku a umístění dveří na bok vozidla ( ještě výraznější je tento handicap u starších vozidel BTR-60/70). Výhodou je naopak relativně snadná dostupnost těchto vozidel a jejich nižší cena. Jako ideální se nicméně jeví spíše provozování pouze menšího počtu těchto vozidel, jejich modernizace (lze hovořit i o zkonstruování vozidel palebné podpory, osazených stejnými věžovými systémy jako pásová BMP) – a v případě nákupu nových vozidel orientace spíše na lehčí, univerzální typy.

Právě lehká kolová obrněná vozidla a obrněné automobily jsou zřejmě nejvhodnější odpovědí na masivní výstavbu gruzínských ozbrojených sil, lze tak hovořit o výstavbě celých velkých jednotek (praporů?) složených právě z těchto vozidel v různých verzích. Lze tak hovořit o vozidlech protiletadlových, vybavených lehkými PLŘS, protitankových s PTŘS, kanónových, minometných, ale i spojovacích atd. V této kategorii lze poukázat zejména na moderní ruský typ Volk 1, který lze osadit celou řadou věžových systémů, obdobně vysoce lze hodnotit i obrněná vozidla BPM-2000 a či GAZ 3937 Vodnik. Tyto obrněné automobily tak mohou představovat především vozidla palebné podpory pro jednotky, přepravované na lehkých výkonných nákladních automobilech.

Právě lehké nákladní automobily, dle potřeby dovybavitelné i přídavným pancéřováním se dnes paradoxně ukazují jako ideální přepravní prostředek pro pěchotu a v mnoha směrech předčí i komplikované a drahé BMP. Jako zajímavé lze hodnotit i klasické nákladní automobily, jako např. ruský typ Kamaz 4911, jako vhodnější se jeví ale typ SADKO, vynikající vysokou provozní odolností a vhodně vyřešeným nákladním prostorem, který lze osadit i řadou zbraňových systémů. Za mimořádně zajímavou lze označit moderní konstrukci Volk – III, který dík dostatečnému pancéřování a vhodně řešenému nákladnímu prostoru může převážet vyšší počet vojáků a jeví se tak jako ideální dopravní prostředek pro pěchotu, která navíc může být podporována vezenými zbraněmi (těžké kulomety, granátomety atd.)

Dělostřelectvo i nadále zůstává " královnou bojiště" a hlavním prostředkem palebné podpory, je ale otázkou, jak má být koncipováno. Dnešní moderní typy 152/155 mm dosahují sice mimořádných výkonů, jejich nasazení v rámci abcházské armády jeví se jako poněkud problematické. Jejich nevýhodou je především vysoká cena, která zabraňuje zavedení většího počtu těchto děl. Týká se to především samohybných děl , jako je např. ruský typ MSTA . Je navíc zřejmé, že právě vysoké výkony těchto děl učinily by z nich prioritní cíle pro nepřátelské jednotky a tato děla stala by se terčem útoku sil jak pozemních, tak i leteckých.

Obdobný problém se ovšem týká i děl tažených, kdy např. zavedené kanóny D-44 85 mm představovaly sice zajímavou konstrukci, dnes ovšem je lze hodnotit jako zastaralé a nedostatečně účinné proti nepřátelské, zejména tankové technice, tato primárně protitanková děla tak ztrácejí své největší přednosti. Lze tak jít spíše využitím lehkých děl, která sice dosahují nižšího dostřelu, oproti tomu jsou ale mnohem mobilnější a mohou tak snadno měnit stanoviště v závislosti na postupu pěchoty. Z tohoto pohledu vynikají především moderní ruské typy kombinující vlastnosti lehkého kanónu a minometu, především typ Vasiljok 82mm a 2B16 NONA-SVK 120mm.

Je otázkou, zda je třeba používat i těžší typy, když tyto lehké systémy jsou schopny pokrýt převážnou většinu úkolů palebné podpory a např. protitankovou úlohu mnohem lépe jsou schopny plnit moderní PTŘS. Přesto lze upozornit např. na moderní ruské dělo 2A61, určené především pro výsadkové jednotky, které se vyznačuje dostatečným dostřelem a zároveň relativně nízkou hmotností.

Diskutabilní je otázka samohybného dělostřelectva, které se vzhledem k potřebám abcházské armády jeví jako až nadbytečné. Nabízí se ovšem akvizice ruského lehkého typu Gvozdika z přebytků ruské armády, lze však jít cestou výroby vlastního děla osazením podvozku terénního automobilu lehkým dělem, např. osvědčeným D-30. Lze poukázat na snadnost tohoto přístupu, kdy takto došlo k zkonstruování obdobných děl v Srbsku (typy SORA a SOKO), ale i na Kubě a v některých afrických státech (Kongo, Somaliland).

Protivzdušná obrana

Obdobný asymetrický přístup lze uplatnit i v případě protivzdušné obrany. Je patrné, že v úvahu nepřipadá akvizice některého z výkonných ruských typů, např. S-300 či Buk M2 Ural, jejichž výkony lze hodnotit jako až nadbytečné, navíc tyto prostředky jsou velmi finančně náročné a jistě by se staly pro protivníka prioritním cílem. Obdobně neefektivním bylo by použití starších systémů středního dosahu, např. systému SA-6 či SA-8. Lze jít spíše cestou použití lehkých protiletadlových systémů, opírajících se o moderní výkonné přenosné protiletadlové střely Iglú. Poukázat lze např. na moderní lehký systém Střelec, dosahující vynikajících výkonů především v protiraketové úloze a mající úspěchy i při nasazení proti vrtulníkové technice (přitom právě tuto kategorii Gruzie plánuje výrazně posílit). Tento systém navíc lze vhodně zkombinovat s oblíbeným lehkým kanónovým systémem Zu-23, který lze navíc efektivně použít i proti pozemním cílům. Lze tak hovořit i o možnosti zkonstruování jednotného protiletadlového systému zkombinováním těchto systémů a jejich osazením na jednotný podvozek (nákladní automobil, obrněný transportér atd.). Částečně diskutabilní je protiletadlový systém Šilka, který představoval mimořádně účinný prostředek, jeho využití i proti moderním cílům ale vyžaduje poměrně náročnou a tedy drahou modernizaci tohoto prostředku, je otázka, zda by takovýto přístup byl skutečně efektivní. I nadále lze ovšem tento prostředek používat, je ale zřejmé, že jeho roli mohou plnit i mnohem levnější kanóny ZU-23. Vysoce lze ovšem hodnotit i např. starší protiletadlový kanón S-60 57mm, zkušenosti např. Polska či Ukrajiny ukazují překvapivě vysokou účinnost tohoto kanónu v případě vhodného systému řízení palby.

Vojenské letectvo

Vojenské letectvo je druhem, jehož samostatná existence je vzhledem k celkové velikosti abcházské armády a finančních zdrojů spíše zpochybňována. Právě v případě letectva je patrná jasná disproporce mezi schopnostmi Abcházie a Gruzie, která plánuje výstavbu poměrně rozsáhlých leteckých sil (dle mnohých bez ohledu na schopnosti státního rozpočtu) a navíc disponuje i vlastním leteckým průmyslem. Abcházie zřejmě nikdy nebude mít takové finanční možnosti, aby mohla nakoupit moderní nadzvukové stroje, tento úkol je ostatně problematický i pro mnohé větší státy. Na druhou stranu lze jít cestou výstavby lehkého letectva – a to včetně proudových strojů, především cvičných. I minulé konflikty ostatně poukázaly na vysoké schopnosti letounů L-39, které jsou schopny plnit bitevní a stíhací úkoly. Tyto stroje se navíc vyznačují poměrně vysokou životností, lze jít i cestou dodávek dalších letounů tohoto typu z Ruska, které je plánuje postupně vyřadit a nahradit moderním typem Jak-130; zřejmě nejzajímavější je verze L-39 ZA. Pro tento typ navíc ruské firmy nabízejí celou řadu modernizačních programů, díky nimž mohou být používány ještě po poměrně dlouhou dobu – a to i přes to, že spolupráce s výrobcem tohoto letounu, tj. českým Aero Vodochody je z politických důvodů problematická. v dlouhodobé perspektivě lze uvažovat o náhradě tohoto typu ruským Jak-130, který vzhledem k osazení výkonným radiolokátorem je schopen plnit i stíhací úkoly.

Vrtulníkové letectvo lze vzhledem k potřebám Abcházie a specifickým přírodním podmínkám považovat za prioritní, možnou variantou je i výlučná orientace na vrtulníkovou techniku a vyřazení proudových letadel. Vzhledem k omezení rozpočtu se navíc nabízí cesta orientace především na dopravní vrtulníky, především na ověřený ruský typ MI-17, který vzhledem k rozsáhlým modernizačním programům lze stále považovat za perspektivní typ. Oproti tomu za problematické lze považovat klasické bitevní vrtulníky, např. Mi-24/28. I v případě jejich dodání zdarma v rámci vojenské pomoci vyvstává jejich hlavní problém, tj. vysoké provozní náklady a náročnost zbraňových systémů. Navíc je patrné, že státní rozpočet nedovoluje akvizici dostatečného množství těchto strojů. Nabízí se tak orientace spíše na lehké typy, disponující pouze kulometnou/kanónovou výzbrojí, případně neřízenými raketami. Jako optimální lze vnímat moderní ruskou konstrukci Ka-60, lze však upozornit i na unikátní typ Ansat -2RC, představující ozbrojený průzkumný typ; je ale otázkou, zda tato pozoruhodná konstrukce bude samotným Ruskem realizována.

Specifickou je otázka dopravního letectva. Je zřejmé, že tato kategorie je relativně méně potřebná vzhledem k poměrně malé rozloze Abcházie a její fakticky nulové angažovanosti v zahraničí, celou řadu úkolů dopravního letectva může plnit i vrtulníková technika. Čím dál více ovšem vyvstává potřeba letectva zajišťujícího přepravu vládních a ústavních činitelů, byť jen na kratší vzdálenosti, nabízí se tedy možnost jednotného typu, kombinující schopnost přepravy ústavních činitelů i vojska. Lze upozornit především na moderní ruský typ IL-112V, schopný relativně snadné přestavby a dosahující poměrně značných výkonů.

Válečné námořnictvo

Ustavení byť omezeného námořnictva lze hodnotit jako zřejmě nejvyšší úspěch současných abcházských ozbrojených sil, tento krok má i značný politický, symbolický význam. I v této oblasti ale je zřejmá převaha gruzínského námořnictva, které po prohrané válce bylo vyřazením svých největších jednotek značně oslabeno, plánuje ale zavedení nových jednotek včetně velkých raketových člunů. Lze proto i zde jít cestou asymetrických odpovědí, inspirací mohou být iránské ozbrojené síly, vzdorující mnohem větší úderné síle US NAVY. Nabízí se i do budoucna orientace především na malé čluny, ovšem silně vyzbrojené především lehkými raketami, schopné způsobit protivníkovi zásadní poškození. Zde lze poukázat především na moderní ruský typ Mangusta, vyzbrojený raketovým systémem Vichr, tato plavidla tak mohou být zásadním protivníkem i mnohem silnějšímu nepříteli. Oproti tomu diskutabilní je otázka výstavby větších hlídkových člunů, které se sice vyznačují mnohem lepšími plavebními schopnostmi, patrně by se ale stala prioritním a snadným cílem pro nepřátelské jednotky. I v této kategorii se ovšem nabízí celá řada moderních ruských typů (Merkurij, Mirage), jejich akvizice by ale zřejmě vyžadovala neúměrné zatížení vojenského rozpočtu v době jiných, naléhavějších priorit.

Závěr

Abcházii se do značné míry podařilo to, o čem mnozí pochybovali – vytvoření samostatného svébytného státu, který se navíc začíná profilovat i stabilní a čím dál úspěšnější ekonomikou. Také tento faktor může být zdrojem pro nepřátelskou politiku Gruzie, pronásledované poměrně výraznou ekonomickou krizí. kroky současného gruzínského vedení navíc ukazují právě na snahu řešit svoji nízkou popularitu a ekonomické problémy výpadem vůči nezávislým územím. Budování dostatečně silných a především efektivních ozbrojených sil tak i nadále zůstává jedním z největších úkolů současné abcházské vlády.

David Khol


Abcházie.cz « « « «